Pes žije s člověkem již od nepaměti. Četné památky archeologické dokazují přítomnost psa mezi lidmi již v době rašelinné a bronzové. Psané zmínky o psech zachovaly se nám z dob 500 - 600 let před Kristem.

O tom, jak původní pes vypadal, zaujímal-li v řadách psovitých šelem samostatnou třídu, nebo byl-li plodem křížení vlků, šakalů a jiných šelem psovitých, není dosud vědecké jistoty a názory badatelů se v této otázce mnohdy úplně rozcházejí.

S jistotou dá se usuzovati jenom na to, že lišky mezi prapředky psa nebyly, a to proto, že dodnes na rozdíl od šakala, vlka, ba i samotného psa žijí jednotlivě a nikoliv ve smečkách.

Chci se pokusiti bez ohledu na skutečný původ divokého psa o úvahu, jak se pes s člověkem sešel a proč u něho zdomácněl.

Pračlověk byl kočujícím lovcem, neznajícím národnostních, politických nebo administrativních hranic. Nucen pudem sebevýživy, usazoval se v místech bohatých na lovnou zvěř. Nehledě k jeho pravděpodobně ohromné síle fysické a přirozené chrabrosti divocha, omezoval se jeho lov pouze na zvěř, kterou svým primitivním nářadím loveckým mohl zdolati, tudíž na zvěř menší a slabší. Uvážíme-li, že vedle velikých šelem ničil drobnější zvěř i člověk, pochopíme, že loviště bylo za nějaký čas lovné zvěře zbavené a člověk odcházel, aby se usídlil v kraji jiném, na zvěř bohatším. V původním ležení, roztroušeny kolem lidského tábora a ohniště, zůstaly však po člověku četné kosti a masité odpadky z požité zvěře, které rozkládajíce se, daleko široko šířily pach známý a vítaný všem šelmám, žijícím ze zbytků bohatých hostin silných dravců. Pomalu a opatrně, opisujíce veliké, stále se úžící kruhy, přibližovaly se stíny příživníků k opuštěnému táboru, až vycítivše bezpečí na místě, kde do nedávna přebýval šelma - člověk, vrhly se na zbytky s jeho hojného stolu. Bez práce a nebezpečí nasycovaly tam své hladové žaludky.

Takovéto hostiny zůstaly divokým psům (jejich předkům) jistě v dobré paměti a naučily je poznatku, že v lidském táboře se lze vždy snadno přiživiti. Proto se šakalí drzostí a hyenní chtivosti vyhledávali obydlí člověka a v záloze vyčkávali příležitost zmocniti se zbytků a odpadků. Chvíle krutého hladu dodaly jim časem takové odvahy, že se připlížili do tábora i tehdy, když člověk z něho odešel jenom dočasně, nevyčkávajíce úplného opuštění tábora člověkem. Vyčištění tábořiště od hnijících a páchnoucích odpadků nebylo jistě pravěkému člověku nijak nevítáno a proto se návštěvám příživníků, nad kterými byl ostatně ve fysické i duševní převaze, nijak nebránil. Maje hojný výběr chutné lovné zvěře zaječí, srnčí, jelení, sobí atd., nedbal pračlověk o šakala nebo vlka a tím se časem značně obrousily hrany pojmu nepřátelství a nedůvěry, vrozeného obyvatelům džungle, pralesa a stepi. Osamocený pračlověk byl tvorem opuštěným, vzhledem k primitivní výzbroji poměrně slabým a byl předmětem útoků velkých a silných dravců, ohrožujících stejnou měrou jeho, zvěř, kterou lovil, jako i vlka a šakala, kteří se u něho přiživovali.

A tu snad zrodila se z lidského rozumu po prvé myšlenka spojenectví slabých proti silnějšímu na straně jedné a touha ovládnouti slabší na straně druhé. Člověk hledal společníka, přítele, ochránce, spolubojovníka. Člověk ho potřeboval. Pudově to cítil a pudem ho hledal.

Jeho lidský rozum a praktický život v divočině vedl ho správnou cestou. Věděl, že podkladem spojenectví jest láska, a tato že je výslednicí dobrého zacházení s tím, s kým spojenectví hledám. On však také cítil, že spojenectví, vybudované na pouhé lásce, je vratké a že je potřeba utužiti je také hospodářskou závislostí a pocitem bezpečnosti, aby bylo nerozlučitelným a stálým.

Proto sedaje u táborového ohně a pozoruje v přítmí svítící zelené oči slídících šakalů a divokých psů nevyskočil, aby je kyjem nebo mlatem odháněl, ale naopak hodil jim ze svých zbytků a zásob hojnou večeři, aby jim ukázal, že není potřeba se obávati jeho přítomnosti, že v jeho táboře není potřeba krásti, nýbrž svobodně bráti to, co on - člověk - rád jim, slabým, poskytne.

Čas a trpělivost člověka způsobily, že vrozená nedůvěra mezi ním a psem (divokým) postupně vymizela a vzdálenost, která je dělila, byla stále menší a menší. Jasná měsíční noc byla pak za třeskutého mrazu a krutého hladu zvěře svědkem toho, kdy člověk prvně v záři teplem sálajícího táborového ohně pohladil přátelsky hřbet divokého psa, kdy tento vděčně přijmul z ruky člověka potravu a syt uložil své pružné tělo k odpočinku v teple tábora, netuše, že uzavřeno bylo přátelství, které přetrvá věky věků, aliance, která nemá v dějinách příkladu a která by mohla býti vzorem přátelství nejkulturnějším lidem.

Přimyslíme-li si nyní, že člověk do svého prostředí, dostatku a tepla přinesl též hladové, zbloudilé nebo opuštěné psí mládě, které pak žilo a rostlo pod jeho vlivem, podle jeho vůle, za jeho péče a opatrování, a že pravěká žena, vycítivši svým ženským instinktem nevyspělost a útlost štěněte, věnovala mu péči mateřskou, že člověk měl mnohdy příležitost zasáhnouti do boje divokého psa se silnější šelmou a učinil tak v jeho prospěch, pochopíme, že pouto spojenectví, posvěcené krví a mateřským mlékem, bylo skuto na věčné časy.

Dlouhá doba a lovecká prakse přiučily člověka také ještě něčemu jinému. Naučily ho čísti v nepsaném, avšak přísně dodržovaném zákoně přírody. Člověk poznal, že slabší dravci žijí pospolitě, ve smečkách, aby se snáze ubránili dravcům silným a aby snáze ulovili potřebnou potravu. Poznal také, že kolektivum smečky je vedeno nejsilnějším a nejzkušenějším samcem, který si svůj primát vybojoval a který byl pak absolutní autoritou smečky. Tato ho pak bezpodmínečně poslouchala.

Člověk pochopil, že pes jest k pospolitému životu a poslušnosti pána poután pudem a na tom budoval. Porozuměl, že odloudiv psa přírodě, musí mu smečku a jejího pána nahraditi svou osobou, vytvořiti mu nový domov, vybudovaný na těchto jeho vrozených potřebách. Pračlověk to pochopil. Dnes se na to zapomíná.

Dobrého našel člověk společníka. Věrného a oddaného přítele, schopného žíti, strádati, bojovati i mříti za jeho zájem, dobro a bezpečí. A takovýmto vzácným přítelem zůstal pes člověku až do dnešní doby. Žel, že to nelze říci o člověku. Jeho primitivismus vystřídala kultura, závislost na příteli a pomocníku - psovi - odstranila technika zbraní, a ideální, bezstarostné potulky člověka se psem v pralese vystřídala honba za kusem chleba a mnohdy i hospodářská nenasytnost, ubíjející v člověku jakýkoliv smysl pro přírodu a tím i pro psa. Pes osiřel. Jen málo srdcí zůstalo mu otevřeno, jen málo lidí psa zná a oceňuje jeho služby, které prokazoval našim prapředkům a prokazuje je i nám.

Tisíce a tisíce psů slouží dodnes věrně a poctivě lidem, kteří jim nerozumí a nechápou je. Využívajíce egoisticky jejich schopnosti a věrnosti, odměňují je hladem a ranami. Kolik beztrestného otrokářství ve dvacátém století.

Kultura odcizila psa člověku, který ho odloudil přírodě. Kultura nechť, tedy psa člověku vrátí a tento nechť psa přírodě co nejvíce přiblíží a přizpůsobí.

Jest to úkolem školské a odborné výchovy, aby pes byl chován s láskou, porozuměním a odborně. Chtějme míti krásné a ušlechtilé psy, schopné plniti všechny požadavky, které na ně klade doba, psy hodnotné i z hlediska národohospodářského. Využívejme rozumě všech jejich schopností a vlastností, které mohou sloužiti blahu lidstva, vraťme však psovi to porozumění a lásku, kterou k němu cítil divoký pračlověk. Studujme ho pilně a nechme se jím vésti do tajů přírody, která jediná skytá ve shonu dnešního života duši Člověka potřebné osvěžení a vnáší klid a mír do labyrintu životního zápasu.



Související články:
František Kunce - Pes, jeho přirozenosti a jejich a aplikace pro praktický chov a výcvik (08.03.2009)

 

Kontakt

FARMARINA

stalcik.adam@seznam.cz

Jalubí 418, 687 05

739 403 378

Vyhledávání

Socializace psa

Pro každého psa je "období socializace" velice důležité a v té nejintenzivnější formě by mělo probíhat v období mezi 7 - 12 týdny jeho věku. (Výjimečně do 16 týdnů). Jedná se o období, které ve větší míře ovlivní chování daného jedince v následujícím životě a zdůrazní jeho osobnost. Se socializací je možné začít i později (většinou z důvodu nápravy chování dospělého psa, u kterého byla socializace podceněna nebo z důvodu zakoupení již podstatně odrostlejšího štěněte od nezodpovědného chovatele, který socializaci štěněte, o kterém věděl, že půjde do jiných rukou, nevěnoval pozornost). Každopádně čím později se se socializací začne, tím zdlouhavější a náročnější to bude a navíc se většinou zcela nedosáhne kýženého výsledku. Proto uvedených šest týdnů má opodstatněný význam, který nelze ani při nejmenším podceňovat.
Socializaci předchází i jakési "období vtiskávání", což se děje výhradně u chovatele. Toto období probíhá do 7 týdnů věku štěněte a o zdárný vývoj štěněte se musí starat chovatel. (I proto je důležité při výběru štěněte hledat dobrého - starostlivého chovatele). V tomto období se začleňuje štěně do hierarchie, učí se, jak se chovat k ostatním psům (sourozencům). Chovatel by měl štěňatům poskytnout co nejrozmanitější prostředí s různě barevnými, velkými a zvukově zajímavými věcmi. Každopádně by štěňata v tomto období měla přijít do velmi častého a úzkého kontaktu s lidmi různého věku. Protože období vtiskávání je pro vyrovnanost povahy psa stejně důležité jako období socializace, mělo by štěně do 7 týdnů zůstat u chovatele, resp. mezi ostatními štěňaty a ve vlivu své matky-feny! Pouze v řídkých případech je možné doporučit odebrání štěněte o týden dříve. Je-li chovatelem období vtiskávání správně pojato, je štěněti dán důležitý základ vyrovnaného chování k okolí. Dále vše záleží na socializaci a výchově (příp.výcviku) u nového majitele.
Pes označený jako nesocializovaný nebo málo socializovaný, nevhodně či nepřiměřeně reaguje na běžné situace a věci. Trpí nejen jeho nervová soustava, tedy on sám, ale také majitel a okolí. Nevhodnou reakcí může být jak nepřiměřená bázlivost, tak agresivní chování, které většinou pramení ze skrytého strachu. Pes, který neví, jak na vzniklou situaci reagovat, reaguje pudově (útěkem) či "zkratově" kousáním. Takový jedinec je nebezpečný svému okolí i sám sobě (např. při útěku jej může srazit auto či se může ztratit). Každý majitel psa by měl věnovat socializaci svého psa maximální pozornost. (Měla by to být jeho povinnost). Pokud socializaci a základní výchově nechce nebo nemůže věnovat svůj čas, neměl by si psa pořizovat, protože trpět nakonec budou všichni.
Socializací rozumíme seznámení psa se světem, tedy s různými zvuky, věcmi, živočichy, ale také situacemi. Socializace není vyjádření jediné činnosti, ani ji není možné přesně definovat. Výrazně se prolíná a jde ruku v ruce s výchovou štěněte, ale stejně jako u výchovy a výcviku, je i u tolik omílané socializace důležité znát alespoň základní fakta a pravidla.
Je důležité štěně seznamovat s novými situacemi, neznámým prostředím, věcmi. Vždy postupně a zásadně na vodítku, případně (ale výjimečně) v náruči. Nikdy se nesmí stát, že by štěně před něčím ustrašeně uteklo či získalo špatnou zkušenost! Ve štěněčím věku mají takové negativní zážitky až příliš velký význam a často v dospělosti vyústí v nevhodné chování a to nejen v kritických situacích. Štěně musí získat zdravou důvěru k věcem, situacím, různému prostředí, zvířatům i lidem, i když se jedná o psa, který bude mít za úkol hlídat dům apod.. Právě výborně socializovaní jedinci, znalí i reakcí a chování lidí, jsou nejlepšími hlídači, protože je nic nepřekvapí a jsou si vědomi své neohroženosti.
Jestliže se štěně bojí a má snahu utéci, je nutné nenásilně a s citem pro vzniklou situaci štěně přesvědčit, že to, čeho se bojí, je jeho "přítel" - nic mu neudělá. Vždy se chovejte k věci, situaci apod. (ať je reakce štěněte jakákoliv) s naprostou samozřejmostí - "jako by se nic nedělo". Nikdy psa neuklidňujte a neberte do náruče jen z důvodu, aby jste ho utišili, stejně tak je krajně nevhodné zvyšovat hlas či štěně trestat. Protože potřebujeme, aby pes vše kolem bral jako "samozřejmost k životu patřící", musíme se chovat tak, jak by jsme chtěli, aby se choval náš pes. Díky chlácholení či křiku se štěně jen utvrdí v tom, že jeho obavy jsou na místě, neboť i jeho páníček se nechová "normálně".
Špatnou (byť pochopitelnou) reakcí majitele psa, kterého něco vystrašilo, je také rychlé vzdálení se od "dané věci", či naopak nucení psa se "toho" dotknout. Zde platí staré známé: "ideální je zlatá střední cesta". Pokračujte tedy tak, jak jste měli původně v plánu a chovejte se zcela přirozeně. Pokud se štěně vzpírá a nechce jít nebo naopak chce jít rychleji apod., nebojte se použít i silnější zatáhnutí za vodítko. Jakmile se pes uklidní, můžete ho "zběžně pohladit", ale nikdy jej důrazně nechvalte či neodměňujte, aby nepochopil, že se opravdu "něco hrozného dělo". Daleko vhodnější je hra se štěnětem, kterou však musíte praktikovat častěji, než jen v momentě, kdy štěně překonalo (či překonává) strach.
Jestliže má štěně snahu očichat si věc, které se bojí, dejte mu čas a umožněte mu to. Každopádně je nutné si uvědomit, zda se nejedná o věc, která mu může ublížit (nastartovaná motorka - pozor na horký výfuk, štěkající pes za plotem - hrozí pokousání štěněte). Stále mějte na paměti - žádná špatná zkušenost, protože se z vašeho psa má stát vyrovnaný, kamarádský, ale zároveň neohrožený jedinec.
Přesto i u "špatných zkušeností" existují výjimky. Ty se vztahují spíše již k výchově, kdy štěně chce udělat to co nesmí. Jako špatnou zkušenost je možné považovat např. rozběhnutí se za kočkou - prudké škubnutí za vodítko = špatná zkušenost, požírání odpadků z trávníku - zarachotí vedle něj odhozený svazek klíčů či plechovka s kamínky = špatná zkušenost. Za špatnou zkušenost není možné považovat ani např. zavírání psa do kotce, protože i toto je zapotřebí psa naučit co nejdříve, byť se mu v něm zpočátku vůbec nelíbí.
Seznamujte - nechejte hladit své štěně nejen lidmi různého věku (je však vhodnější nepodporovat přílišné mazlení s nimi a krmení dobrotami, což by mohlo vést k obtěžování každého kolemjdoucího a u některých jedinců i k narušení silné vazby psa a jeho pána), ale také vyhledávejte z důvodu seznámení a dovádění podobně stejně stará štěňata a hodné dospělé psy. Pokud je váš psík maličký a tenkých kostí, nezapomeňte na přílišnou hmotnost některých dospělých psů, se kterými si má váš psík hrát, aby nebylo ohroženo jeho zdraví. Vyhledávejte místa s koncentrací různých domácích a hospodářských zvířat a případně za pomocí vodítka usměrňujte jeho chování. Choďte do lesa, aby se vaše štěně seznámilo s pachem divoké zvěře a naučilo se, že i v lese se musí ovládat a být ovládáno. Nevynechejte různé nádražní haly, panelové domy, výtahy, jízdu autem, autobusem, vlakem, postupně vyhledávejte místa s větším a větším počtem sem a tam se pohybujících lidí, samozřejmostí je návštěva u veterináře, ale také uvázání štěněte na malou chvilku u obchodu, zvedání do náruče i "cizí" osobou…, doslova vyhledávejte nové a nové věci a situace, aby v pozdějším věku nemohlo vašeho psa nic zaskočit. A hlavně nezapomeňte, že čas letí, a že ze štěněte velice rychle vyroste dospělý pes.
Důležité pro zdárný vývoj štěněte, jeho ovladatelnost a vazbu na svou rodinu, je volný pohyb bez vodítka. Jistě na první pohled vypadá složité skloubit připnutí štěněte na vodítko a seznamování s novými věcmi a situacemi a volný pohyb štěněte bez vodítka. Ovšem není to až tak těžké, jen je nutné mít alespoň trochu cit pro situaci a štěněti se opravdu věnovat - nespustit z něj oči. Využívejte této nutnosti volného pohybu co nejčastěji, ale pouze v místech, kde si to můžete dovolit, kde štěněti nehrozí nebezpečí a kde již štěně alespoň jednou či dvakrát bylo a nemůže se ničeho vylekat. Každopádně denní poměr volného pohybu štěněte (nepočítaje volný pohyb v bytě či na zahradě!) a jeho vedení na vodítku by měl co do množství mluvit ve prospěch volného pohybu!

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode

Přidej na Seznam